Jak začala I. světová válka roku 1914

Dne 26. července 1914, okolo 10. hodiny dopoledne nastaly pro náš národ špatné časy. Přijížděli páni z úřadů a vylepovali po vesnicích vyhlášky o všeobecné mobilizaci. Nastal velký pláč a nářek, takže do 24 hodin musel každý vojín, do 42 roků, opustit své rodiště a hlásit se ke svým plukům. A tak započala světová válka, ježto toho času byly Čechy připojeny k císařství Rakousko – Uherskému, jenž vládl císař František Josef I., kterému toho času bylo 88 roků.

Následníkem trůnu habsburského byl arcivévoda František Ferdinand de Este, který téhož času s císařem německým Vilémem připravovali válečné plány na zámku Konopišťském. V měsíci červnu toho roku odjel následník trůnu na manévry do Bosny a Hercegoviny, kam ho provázela choť Žofie, rozená Chodková, na kterých byl spáchán atentát v městě Sarajevě, srbským studentem Principem a Gabranovičem při projížďce automobilem městem. Na ulici, v jedné zatáčce vyčkávali srbští studenti, kteří vypálili ránu z revolveru a arcivévodu první ranou trefili do krku, který okamžitě klesl bezvědomí a pak třeskla rána druhá, která zasáhla Žofii, přímo do života, která zakrátko také skonala. Pak František Ferdinand a Žofie jejich mrtvoly byly do Vídně převezeny. Pochovány byly dne 4. července 1914 v deset hodin dopoledne do rodinné hrobky. Po nich zůstaly tři děti.

Na to císař František Josef I., dne 26. července 1914, vyhlásil všeobecnou mobilizaci, Veškeré Rakousko – Uherské armády proti Srbsku a císař německý vyhlásil mobilizaci proti Srbsku, Francii a Rusku a taktéž jako spojenec rakouský vyhlásil válku Anglii a Itálie vypověděla válku Rakousku a Německu.

Dne 27. července 1914 veškeří čeští vojáci opouštěli své domovy, s těžkým srdcem se loučili se svými drahými a nastupovali cestu k různým plukům, čili praporům. Tam byli vyzbrojeni a do vlaků nastupovali a ten je odvážel na srbské bojiště a jistou část na frontu ruskou.

Toho času byl v městě Benešově pěší pluk číslo 102 a lantver pluk číslo 28. Tyto pluky byly ihned vypraveny na srbské bojiště, na němž byli Srbové náležitě připraveni a hned při vystupování z vlaku naše a německé vojáky přivítali olověnými kulemi. Bylo hned hodně raněných i zabitých, naše vojska odpovídala střelbou, načež Srbové ustoupili a naše vojska táhla do Srbska a tam Srbové náležitě připraveni počali hroznou palbou do našich vojsk stříleti a ti po velkých ztrátách museli ustoupit a Srbové je ustavičně pronásledovali a most přes Sávu vyhodili do povětří a tak naše vojska byla nucena dne 8. září přes řeku Drinu a Sávu plavati a na pontonách se převážeti. Srbové na pontony a v řece plavající vojáky ustavičně stříleli, takže většina našich českých vojáků, zvláště pluky č. 102 a 28 Benešov zůstaly v těchto vodách pohřbeny, mezi nimi se nacházejí i naši kamarádi z Krusičan.

Na ruskou frontu, bojiště, odjížděli většinou záložníci až do 50 roků staří, kteří museli v Karpatech při 40 stupňových mrazech bojovati a mnoho jich přišlo do zajetí a mnoho jich pomrzlo a mnoho jich oznobených mrzáků přišlo domů. Někteří přišli do ruského zajetí a tam v daleké ruské zemi se utvořili České legie, které bojovaly proti Rakousku a Německu a též v Itálii a Francii se z našich vojáků, zajatců, utvořily legie, které bojovaly proti Rakouské monarchii, aby se mohla uskutečnit naše česká samostatnost.

Zdejší obyvatelstvo mělo veškeré schopné muže do 50 let ve válce, muselo odvádět obilí a dobytek. Chodili páni z úřadů s několika vojáky a nařizovali, kolik obilí, brambor a dobytka musí lidé ještě dodat. Některé ženy prosily, plakaly, že nebudou mít se svými dětmi co jíst, ale někteří páni malý ohled na ně brali a vše rekvírovali. Každý se třásl, protože jeden pán od úřadu při prohlídce domu měl s sebou dva četníky a deset i více vojáků.

V roce 1917 byl takový hlad, že ten, kdo měl nakrájená bramborová očka k sázení a nenasázel je, přišla rekvizice a museli je odevzdat. Lidé chodili od vesnice k vesnici a prosili o trošku mouky, chleba nebo brambor. Peníze za potraviny nabízeli, ale nebylo možné jim pomoci. Nastal všeobecný hlad a za peníze si člověk nikde nic nekoupil. Chléb, mouka, cukr, tabák a vše ostatní se vydávalo v ústřednách za poukazy, v takovém množství, že člověk mohl být sotva živ.

Mezi vojskem na bojištích také nebylo často co jíst, někdy i tři dny byli někteří bojovníci bez jídla. Vše trvalo až do roku 1918, když na italské frontě nastal průlom a vojáci vypovídali poslušnost a začalo příměří, vojáci se s radostí vraceli do své vlasti a do svých domovů.

Dne 28. října byla vyhlášena naše samostatnost a vyhlášená republika a panem prezidentem byl ustaven Tomáš Garrigue Masaryk.

Vepsal: Václav Pešata, viz. Pamětní kniha – místní obce krusvičanské, 1885