Králevic Rudolf

Jeho císařská výsost František Josef a císařovna Alžběta měli mimo dcer jediného syna jménem Rudolfa, který se dne 23. srpna 1858 narodil a od svého mládí velmi s dobrým prospěchem studoval a pokračoval, mezi národem velmi milován byl.

Za svého pobytu v Čechách jel králevic od sv. Ivana podél potoka Loděnického. Zde brodil se starší muž, jenž obrátil na sebe pozornost vznešeného následníka trůnu. Na otázku co zde dělá, odvětil: chytám raky. Ukažte mi, jak to děláte, pravil princ. Stařec nedal se dvakrát pobízeti, sahal do děr, až vytáhl velikého raka. Děláte to pro vyražení? Tázal se korunní princ. Ó nikoli, odvětil tázaný, chytám je proto, abych je prodal a něco vydělal pro svou rodinu.

Na to princ: chytejte dále, až budete hotov přineste raky do letohrádku. Jakmile venkovan slova tato zaslechl, tušil, že má s vznešenou osobou co činiti a chytal raky s pílí dvojnásobnou. K večeru přišel do letohrádku a dal se ohlásiti. Zde teprve byl překvapen, když zvěděl, že neznámý byl sám králevic. Korunní princ se objevil a tázal se, kolik mu raků nese. Čtyřicet, císařská výsosti, odvětil chvějící se stařec. Pobočník Hans zaplatí, pravil princ a poručil , by vyplatil mu 40 zl., tedy zlatý za každého raka.

Kdysi byl korunní princ na honu ve Hvězdě. Jakýsi hoch jej pozoroval a konečně pravil- strejčku vy umíte velmi pěkně střílet. Králevicovi líbilo se smělé toto oslovení a tázal se hocha, jestli jej zná. Hoch chvíli se rozpakoval, pak pravil, to se rozumí, vy jste synáček našeho císaře pána. Princ se usmál a spatřil, že hoch má šat ošumělý, pozval jej na hrad Pražský k sobě. Chlapec nazejtří skutečně přišel, obdržel zcela nový šat za svojí odvahu.

Velice zajímavý jest příběh, který se přihodil „ u čeřenu“. Zde setkal se korunní princ se stařenou, která pásla dvě kozy. Pozdrav pán Bůh babičko, jakpak se vám vede, započal králevic rozmluvu. Podívejme se, odvětila stařenka, takový mladý pán a tak přívětivě se má ke staré ženě. Co se neplahočím po celý den, bych živa byla, avšak jen když pán Bůh alespoň zdraví dá. Což jest tak zle, tázal se princ. Ba ano mladý panáčku, tito moji dva miláčkové jsou mými živiteli, jedinou podporou mého stáří. Na to kralevic: jsou to skutečně dvě roztomilá zvířátka, koupil bych si ihned jedno z nich. Neprodám žádné z nich, odvětila stařenka, zejména teď ne, když je pro ně hojnost čerstvé trávy. Ale já bych dobře platil, namítal arcikníže Rudolf. Potom bych vám mohla jedině tu starší prodati, té mladší by bylo škoda. Přál bych si míti zrovna tu mladší, pravil korunní princ. To nejde, ta dává sedm žejdlíků mléka denně, bez té bych se neobešla. Starší jest též dobrá, dám vám ji za čtyři zlaté. Tedy dám vám šest zlatých a vezmu si tu mladší. Tj. mnoho peněz, pán zajisté není řezníkem. Pán Bůh dej tedy štěstí a bude má kozička i u pána dobře krmená?. Ovšem, že dobře, zde pak vezměte desítku a dejte mi nazpět. Ach drahý pane, tj. nemožné, v celém mém obydlí nenašla bych ani 10 krejcarů. Nevadí, ponechte si celou desítku, za 10 dní si přijdu k vám pro čtyři zlaté. A milostivý pán by se u neznámé chudé stařeny nebál o peníze? Ne, tomu nepřipustím. Vezměte si mladý panáčku svou desítku a přijďte si pro kozičku do mého domku do Červan. To zase mně se nelíbí, pravil princ, avšak dám vám jinou radu. Vy budete krmit kozu 8 dní a za to si necháte z tý zbývající částky čtyři zlaté. V osmi dnech přijdu si k vám pro kozu. Stařena nechtěla připustiti, by tolik dostala za tak krátké krmení kozy, než princ dal jí desítku

a s kvapem odešel. Žena všemu co se přihodilo ani věřiti nechtěla než bankovku v ruce přisuzovala k tomu, že to byla skutečnost. Minulo 8 dní a kupec kozy nepřicházel, stařena nemohla to vydržeti, vzala desítku a šla k obecnímu starostovi, by mu jí odevzdala. Než jaké bylo její překvapení, když starosta jí oznamoval, že jeho císařská výsost korunní princ si přeje, aby si nedělala žádných starostí a ponechala si nejen celou desítku, nýbrž i prodanou kozu. Tedy náš princ, zvolala po nějaké době udivená stařenka a neměl ani zlatého šatu na sobě, kdo by si to byl pomyslel! V duchu pak žehnala šlechetnému dobrodinci.

Při jednom vojenském cvičení dorazil kdysi korunní princ na Bílou Horu u Prahy. Ježto byl již unaven, chtěl si někde odpočinouti, průvodčí pak jeho upozornili jej na nově postavený hostinec. Princ však dlouho se nerozmejšlel, vešel do nedalekého chatrného domku, malé to hospůdky a dal si zde přinést sklenici občerstvujícího nápoje a z vděčnosti, že tak vzácný host tak nepatrný domek svou přítomností poctil, zasazená byla na domku mramorová deska, aby provždy dobrotu a skromnost princovu hlásala.

V roku 1879 korunní princ byl pozván na hony od majitele panství Konopiště. Téhož času jeho jasnost kníže pan František z Lobkovic, kdež po tři dny v Konopišti na honech dlel a velmi znamenitě střílel, později se dostavil na lov i korunní princ a kdež u Poděluské lávky snídal a tak na Matějíčkovým pozemku na památku jeho snídani kámen zasazen byl.

Dne 7. ledna korunní princ zasnoubil se s princeznou Štěpánkou, dcerou krále Belgického Leopolda II a dne 10. května 1880 slavili svůj sňatek v Chrámu Páně Augustiniánském

ve Vídni 10. května 1881.

V měsíci listopadu 1880 dostavil se korunní princ Rudolf a jeho choť Štěpánka na hony na panství Konopišťské, od obecenstva vlídně uvítáni byli, takže obecenstvo mělo volný přístup císařské manžele po 3 dny doprovázeti, přičemž i já, co obecní starosta František Doležal z Krusičan jsem jeden den za nimi, k čemuž jsem od vrchního ředitele pozván, byl chodil.

Dle nám došlých smutných zpráv korunní princ Rudolf zastřelen svou vlastní rukou ve středu 30. ledna 1889, o půl 7. hodině ráno v županu otevřel dveře, zavolal komorníka Lašků, jenž jediný byl přítomen a uložil mu aby objednal kočár. Patrně stalo se tak v úmyslu aby stalo se…………

Potom korunní princ zavřel dveře, ulehl do postele a střelil se z revolveru do pravé skráně. Kule projela mozek a vyrazila mu vrchem lebky. Tak vyšetřil dvorní rada Dr. Viederhofer. Zatím dostavili se oba hosté králevicovi hr. Hoyos a princ Filip Habsburský. Před 8. hodinou ráno stávali se netrpělivými ačkoli věděli. Posléze hr. Hoyos se pokusil otevřít dveře. Ke svému leknutí seznal, že proti obyčejně jsou zavřeny. Dveře byly pak vypáčený a tu objevilo se přítomným hrozné divadlo. S pravicí z lože visící, vytrysklou sraženou krví na rtech ležel tu králevic jako mrtvola. Revolver ležel na zemi u prince. Na nočním stolku ležely některé listiny sepsané od korunního prince a ze žádného nevysvítalo, jaký by byl mohl být důvod, pro který se tak stalo. Poslednější dobu pozorovalo se zvláštní rozechvění, nervozní rozladění na korunním princi. Před 8. dny uložil králevic Seo………aby pro případ jeho smrti urovnal a uspořádal veškeré jeho dopisy a listiny. Dne 29.ledna pořádala se honba, avšak korunní princ se nedostavil, omlouvaje se, že jest nastuzen. Princ Habsburský a hrabě Holas samotní lovili a když se vrátili nalezli korunního prince v nejlepší náladě.                 Delší odpočinek patrně mu prospěl, neboť byl veselejším, než kdy předtím. Jest mi lépe, pravil, ale k rodinné hostině, jež měla se konati v císařském hradu se nedostavil. Musíš mě omluviti, pravil k princi Habsburskému, vyřiď mé matince a otci, že jim líbám ruku, vyřiď pozdrav Štěpánce a mé dceři Elišce a nemluv mnoho o mé nemoci. Princ Habsburský jel ihned do Vídně a do císařského hradu. Když vstoupil, byla císařská rodina částečně již u hostiny shromážděná, vše bylo poněkud rozechvěno, neboť mnoho zvaných se nedostavilo ačkoliv ustanovená hodina již dávno uplynula. Mezi nedostavivšími byl ovšem korunní princ a princezna. Když vstoupil princ Habsburský vyšel mu císař rozechvěn vstříc. Proboha, co se děje s Rudolfem? Princ Habsburský upokojil císaře, řka, že korunní princ jest poněkud churavým, ale že stav jeho nevzbuzuje žádných obav, v témž okamžiku korunní princezna ukázala telegram korunního prince, ve kterém ji tento prosí aby bez něho účastnila se hostiny, poněvadž se nastudil avšak povážlivě nemocným není.

U Meierlingů nalézal se mezitím korunní princ ve společnosti hraběte Hoyoze. Večer spolu oba samotní večeřeli. Mezi 10. a 11. hodinou byla večeře skončená. Cítím, že přece poněkud jsem unaven a rád bych zítra byl při honě svěžím, pravil korunní princ a odešel do své ložnice. Po tomto hrozném činu hrabě Hoyos v kočáře opustil Meierling, jel do Bádenu a vyhledal tam narychlo lékaře, jehož poslal na místo katastrofy. Dále jel do Vídně. Přišel do císařského zámku, rozhodl se hned zazvonit a oznámiti to nejprve císařovně. Inu snažil se, aby hrozný ten úkol vykonal co nejšetrněji, jak okolnosti dovolovaly. Jeho první zpráva zněla, že korunní princ nebezpečně ochuravěl, na naléhání císařovny zděšeně doznal pak, že králevic jest mrtev.

Když císařovna chystala se odejíti, aby hrůzozvěst oznámila císaři, doložil, že má ještě něco hroznějšího dodati, že korunní princ se otrávil. To nemohu říct císaři, odpověděla císařovna nevýslovně zarmoucená. Skutečně dověděl se císař teprve večer, že korunní princ vlastní rukou skončil svůj život. Z Meierlingu byla převezená mrtvola do Vídně, do jídelního sálu, kdež pohřeb na úterek dne 5. února odpoledne o 4. hodině, na rakev bylo položeno 832 věnců a byl vezen 6 bělouši do hrobky císařské-kapucínské, kdež jeho císařské výsosti mrtvola byla v hrobě mezi vznešenou rodinou 113.tá.

Projev této soustrasti vykonali František Doležal, obecní starosta a I. Radní Jindřich Micka a II. Radní Josef Pazdera u pana okresního hejtmana v Benešově dne 7. února 1889, které od hejtmana Bohdánečského vlídně přijaté byli a slíbil jim, že tuto soustrast hned zašle panu místodržiteli, což se tak stalo.

Zapsal: Pan František Doležal v.r. v kronice Krusičan.

Opis  provedla Eva Marková