Lidové výrazy v Krusičanech podle Josefa Baťhy

Pan Josef Baťha, katecheta (učitel náboženství) v Bojné na Kolínsku, zapsal si v l. 1889 — 1892 o svém rodišti Krusičanech na Benešovsku z mluvy starých lidí tyto výrazy:

• To je vojna u Krakova (říkají, slyší-li hádku jiných lidí)!
• Když východ hoří, západ hasí (pálí-li zrána slunce, přijde odpoledne nebo večer dešť).
• Má peněz jako žába chlupů (peří).
• Píchni jako řízni (pěšky jako za vozem).
• Praví sv. Ludna: Jez kaši svrchu a hrách u dna (na kaši omastek zůstává, s hrachu stéká na dno).
• Za groš do věrtele (za málo peněz mnoho).
• Sluníčko mu to ukáže, měsíček mu to dá (říká se o nočním zloději).
• Za placky pámbu, za buchty nic (žertovné poděkování).
• Až přijde Káča z komedie (t. j. nikdy).
• Jako když dá hluchému dobrýtro, nebo volovi jahodu (to málo pomůže).
• »No, už se to probírá«, těší jeden cestou v dešti. »Ale kabátem na košili,« odpoví mu druhý.
• Je cuclavému prasátku pod kolena (říkají o malém a mladém člověku, který se dělá moudrým nebo se chce ženit).
• Sluší mu to jako prasátku foremetka (nesluší mu to).
• Měl o tom potich (zaslechl o tom, tušil něco).
• Byl promoklý ven a ven (t. j. naveskrz).
• V mentině (v okamžiku).
• Bylo parno, jen slejvalo.
• Má všecko na pravý straně (je ramenář).
• Ta má vymazanou (hubu), ta ji marně nekrmí (má dobrou vyřídilku).
• S neřádem zle, bez něj ještě hůř (říká panímáma, když dostane v nedostatku hospodářské čeledi děvečku, o kterou nikdo nestál).
• Ten tam vydrží od Štědrýho večera do vánoc (nevydrží tam).
• Má z toho čepici (t. j. čest).
• To je takovej poď sem než tě vemu (zloděj).
• Tady čert vozil svou mámu (o špatné cestě).
• Ta má jedák (zlou hubu)!
• Tam je všecko jako na soustruhu (čisté, v pořádku).
• Máš to nasnadě (po ruce).
• Panímáma capna, zadělala by nejradši do louže (o nešetrné hospodyni).
• To je zachtěna(všeho chtivý, mlsný).
• V zákamtí (na místě, kam nepřijde slunce; tento výraz vznikl spletením výrazů v zákampí a v zákoutí).
• To je takovej vomachejl(nepořádný člověk, hajdaláckého chování).
• Moje hlavo! (tak se oslovovaly při hovoru dvě staré sousedky).
• Vobrenda (opilec).
• Vydejkal by tele na jalové krávě (vymámil; dejkat = říkat stále »dej«).
• Ryčka (lopata, na rozdíl od rovného, ostrého rýče).
• Rozívený kluk (t. j. rozjivený, rozpustilý).
• Vejstřelek(třetí jetel, rostoucí na podzim po otavě).
• Vastržej (trativod).
• Lokáč (kalužina na cestě po dešti).
• Záboj (pokrutiny).
• Zbaňkovali ho (t. j. přemluvili čeledína, který už měl závdavek od jiného hospodáře, a sami si ho zjednali).
• Je navošklivci (v nepřízni, v necti).
• »Mám bezpečila«, liboval si karbaník, když v kartách dostal eso.
• Votipa, vohnípanej (nevyspalý ještě, k ničemu se nemá, ani k umývání, »votipuje se«).
• Šít stulíkem, sculíkem, stulíkovat (neuměle stáhnout okraje látky k sobě řídkým stehem; šijí tak nevycvičení, na př. mužští a děti).
• Voda je kalná jako rmuť.
• Bojím se ho jako lonskýho sněhu (nebojím se ho).
• Je červenej jako rdoun (zrzoun, zoun).
• Je tam jako s hráze do rybníka (velmi blízko).
• Je jako řimbuch (silný).

Také ve výslovnosti některých slov postřehl pan Josef Baťha zvláštnosti. Ještě koncem minulého století vyslovovali někteří staří lidé sjem místo sněm. Dosud se říká zástavka (m.zastávka), křemel (křemen).
Obecně se vyslovuje haleď, heleď, haleďte, halejte (m. hleď, hleďte). — V zímě je »v období zimním«, v zimě je »v chladnu«. — Staří vojáci rádi vzpomínali na jenerála Hradeckeho a o svatojanské pouti v Praze cestou na Račana nezapomněli zastavit se u jeho pomníku. — Čechmanta, sakyventsky, stakraholte se říká místo zaklení. — Výraz udivení je: »Pro pána krále!« »A sáně borový!« Nemilé překvapení vyjadřuje zvolání: »A hrome panskej!« — Týž zapisovatel zná od osmdesátileté stařenky, rodačky z Kolína, tato úsloví: To bude, až čert umře a peklo shoří (t. j. nikdy). — Držte, bratři, je nás málo (bylo-li něco jen několika stehy narychlo přišito)! — Má pysky jako Neopold (t. j. rakouský císař Leopold I.). — Lepší výmluva nežli psí kulhání. — Ten by se moh mazat na chleba (je to dobrák). — Tobě není vhod, ani kdyby ti pecky na hlavě tlouk. — O zlé babě se říká, že ji čert pletl na vrbě, když měl dlouhou chvíli.

Textová verze popisu z knihy „Soběhrdy 650 let –  Kronika obce“

Soběhrdech byl tak zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie. Po kázání obětoval světitel první slavnou mši svatou, načež odevzdal klíče kostelní duchovnímu správci v Poříčí, jenž v řeči své poděkoval všem dobrodincům, kteří tuto stavbu umožnili. Dojem slavnosti zvýšili svou přítomností: centrální ředitel Jeho císařské Výsosti arcivévody Františka Ferdinanda pan Edmund Eyring s hlavním podkoním Františkem Schneiberkem, patronátní komisař a ředitel panství Konopišťského Plischke, komisař c. k. okresního hejtmanství Iserle, starosta okresu benešovského K. Loula s okr. ředitelem Matouškem. Z duchovenstva přítomni byli kromě světitele a kazatele: děkan Josef Červenka z Benešova, k. o. vikář Josef Beneš z Poříčí nad Sázavou, c. k. prof. profesor náboženství Josef Šprongl z Prahy, farář Josef Pittner z Kozmic, František Regal z Vranova, katecheta Josef Baťha z Kolína, Josef Nádvorník, kaplan ze Žebráka a Josef Matěja kaplan z Poříčí.

        Poznámky pana katechety Josefa Baťhy z Krusičan„ Ryčka „

(NŘ. XIX, 63n., 96) K výkladům, které jsme o tomto slově už otiskli, poslali naši čtenáři ještě několik zajímavých dodatků. Především z nich citujeme poznámky p. katechety Josefa Baťhy, který slovo ryčka zaznamenal po prvé (v NŘ. XVIII, 122). P. kat. Baťha se brání proti mínění Em. Černého, vyslovenému v NŘ. XIX, 63n., jako by byl nesrostl s venkovským životem a neznal správného významu slova ryčka. Píše: »Slovo ryčka má v Krusičanech i v okolí jen ten jediný význam, jak jsem původně napsal: je to nástroj na nabírání, nakládání i rytí měkké hlíny nebo písku, kterému se jinde říká lopata. Byl jsem si dobře vědom odpovědnosti, když jsem to psal; není to tedy omyl „z nesprávného porozumění a z neznalosti účelu, který má rozličné nářadí na venkově“, ani z toho, že bych byl snad od dětství nesrostl s venkovským životem. To mohl o mně napsati jen ten, kdo mne nezná. Jsem rodák krusičanský a už od dětství jsem míval zálibu v zahradničení a v pracích hospodářských a dosud je to mým nejmilejším zaměstnáním. I jako dospělý jsem býval každý rok doma, a vím tedy dobře, jak lid u nás svoje nářadí nazývá. Podnes si dobře pamatuji, jak jsem jako studentík byl v městě překvapen, když jsem u zahradníka, u něhož jsem byl na bytě, slyšel po prvé naši ryčku jmenovat lopatou. Smál jsem se tomu tehdy a řekl jsem: „Lopata je přece dřevěná!“ U nás je lopata jen dřevěná. Novější lopata plechová na uhlí má ovšem podobný účel jako dřevěná. Abych měl jistotu, je-li tomu s tou ryčkou v mém rodišti dosud tak, jak jsem napsal, dotázal jsem se svého příbuzného p. Frant. Pešaty, úředníka v. v. v Krusičanech, a p. Stan. Karasa, nyní říd. učitele v Poříčí nad Sázavou, který byl pětatřicet let učitelem v Týnci nad S. a dosud tam bydlí. V Týnci je naše krusičanská škola, pošta i náš farní kostel. Obě odpovědi přikládám.«

První dopis zní: »Rýč se zde (v Krusičanech) jmenuje nástroj ze silného ocelového plechu, dlouhý, ostrý, mající podobu trojúhelníku. Kypří se jím v zahradě půda. Ryčkou jmenují naši domácí lidé nástroj ze slabšího plechu, kratší a širší než rýč. Rýpá se jí měkká půda a hlavně se jí nakládá hlína, nakopaná před tím motykou. Od lopaty se ryčka liší tvarem nebo též materiálem. Lopatou rozumíme nástroj mající podobu obdélníku, a to buď ze dřeva nebo z plechu. Dřevěnou lopatou, vyrobenou z jednoho kusu dřeva a od krajů do středu mírně vyhloubenou, nabírá se obilí. Lopatou plechovou, s okraji asi 3 cm kolmo zahnutými, nakládá se uhlí. Na loupání drnu se zde užívá nástroje ze silného plechu, asi 10 cm dlouhého a 5 cm širokého, a nazývají jej drnovák. Loupají se jím drny dlouhé 70—80 cm a široké až 30 cm; drnem se tu kryjí hřebeny u doškových střech, kde má drn týž úkol jako u střech taškových t. zv. háky.« — Dopis p. říd. uč. Karasa obsahuje tyto údaje: »Rýč (rejč) je rovný, ostrý a ryje se jím země. Ryčka je železná lopata, kterou se země nabírá nebo přehazuje. Lopata je dřevěná a užívá se jí k přehazování a čištění obilí.«

Tímto dvojím svědectvím je tedy potvrzeno to, co pan kat. Baťha o ryčce napsal.[1]

Ze všech dosud podaných a v Naší řeči otištěných zpráv poznáváme, že je slovoryčka sice rozšířeno na značném území, a to v Čechách i na Moravě, ale že se jeho význam mění s krajem. Proto se nemohou příslušníci různých krajů shodnout v tom, co slovo ryčka znamená. Jistě však ukázala tato malá anketa našich čtenářů, že mívá slovo ryčka i význam »železná lopata na házení hlíny« atd. a že tedy původní výklad p. kat. Baťhy v NŘ. je správný.

[1] P. kat. Baťha nás ještě upozorňuje, že v lidových rčeních, která jsme otiskli v NŘ. XVIII, 122 a 123, jsou chyby v kvantitě: místo od Štědrýho večera, loňskýho sněhu, Hradeckýho má být Štědreho, lonskeho a Hradeckeho, neboť tak se v jeho kraji mluví. Výslovnost s ý se slyší leda od lidí cizích, přišlých z města. Prosíme proto čtenáře, aby si to opravili.

Odkaz:

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 4, s. 126-128

http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?lang=en&art=2979

Vypracoval: Jiří Dvořák, čerpáno z cas.cz